Starý jed do mladých žil 1. – Buď nejlepší verzí sebe sama

„Jsem dobrý člověk. Pomáhám ostatním.“

„Nikoho jsem nikdy nezabil.“

„Nekradu.“

„Na světě jsou mnohem horší lidé než já. To přece musí stačit.“

Ty věty zní rozumně. Snad i samozřejmě. Vždyť kdo by se chlubil opakem? Navíc samo Písmo nám říká, že víra bez skutků je mrtvá. Tedy je to na nás. Musíme se snažit o to, stát se co nejlepší verzí sebe sama. Podle tohoto názoru se svou svobodnou, údajně na ničem nezávislou, od jakýchkoliv vlivů prostou vůlí musíme rozhodnout mezi Bohem a hříchem. Svobodná vůle je totiž základem všeho. Dokonce Bůh sebe sama omezil ve své všemohoucnosti, aby mou svobodnou vůli zachoval, protože kdyby vše ovlivňoval svou milostí, byl by soupeřem mé svobodné vůle. To je svoboda! Zastávat tato stanoviska je tedy apologetikou lidské důstojnosti a obhajobou svobodné lidské vůle.

Ale je to tak? Je to skutečně pravda?

Rozhodně ne!

Jen se nám takto vkrádá do srdce jed pokušení, které má velmi staré kořeny. Ve starověku takto uvažoval heretik Pelagius a jeho následovníci pelagiáni. Říkali, že člověk má přirozené schopnosti konat dobro, a pokud své schopnosti správně používá, může dojít k cíli — ke spáse. A jak nám Adam dal špatný příklad k následování, tak nám Kristus dal příklad dobrý. Člověku stačí jeho rozhodnutí a dobrá vůle. Boží milosti netřeba. Stačí naše vlastní síly. Kristus není Spasitel, ale učitel a vzor.

Tohle je ale velmi problematické, protože se tu nenápadně promíchává řád lidské přirozenosti a řád Boží milosti. Křesťanství přece nepopírá hodnotu lidského úsilí, ctností ani svobodné lidské vůle. Člověk skutečně má rozum a vůli a je schopen svým rozumem poznávat dobro a svou vůlí se k tomuto dobru vztahovat. Ale nalezne tak řešení na základní otázku života, vesmíru a vůbec? Otázku po vlastním cíli člověka? Uvidíme, že ne.

Pokud by cílem lidského života bylo „nekrást“, „být hodný člověk“ nebo „být nejlepší možnou verzí sebe sama“, potažmo „neubližovat“, potom by možná na něco takového člověk aspirovat mohl. Jenže tohle není konečný cíl lidského života. Konečným cílem je účast na Božím životě – věčné blažené patření.[1]

A právě tady leží jádro problému. Můžeme si jednotu s Bohem získat sami svou vlastní snahou, nebo k věčnému životu a blaženému patření potřebujeme nadpřirozený dar Boží milosti? Odpověď sv. Tomáše je jednoznačná: k blaženému patření se člověk nedopracuje vlastními silami.[2]

Mezi těmito cíli, „být dobrý člověk“ a „žít životem věčným“, není jen kvantitativní rozdíl – že by v Bohu bylo jen víc dobra než v ctnostném životě. Ale je mezi nimi nepopsatelná propast jako mezi analogickým a univokálním dobrem. Člověk může dosahovat přirozených dober, ale nikdy se ze své přirozenosti (navíc přirozenosti poraněné hříchem) nevyšvihne k nadpřirozenému cíli. Milost není jen nějaká „pomoc navíc“, ale kompletně nový princip, kterým je duše člověka zevnitř transformována a pozvednuta k nové kvalitě.[3]

Jinými slovy, můžeme konat v tomto životě dobré skutky, ale nemůžeme se sami učinit blaženými v Bohu. Dar milosti totiž přesahuje veškeré schopnosti stvořené přirozenosti.[4] Boží milost člověka uzdravuje a pozdvihuje (gratia sanans et elevans).[5] Uzdravuje poraněnou lidskou přirozenost a pozvedá ji k nadpřirozenému cíli, který by pro nás byl jinak nedosažitelný. Hřích, ze kterého jsme uzdravováni, není jen špatný návyk okoukaný skrze Adama od našich předků. Ale jedná se o fatální narušení vnitřního řádu člověka. A z toho se nedá vymanit vlažným morálním saltem.

Zákeřnost této myšlenky je v dnešní době nenápadnější než v době Pelagia. Neříká se napřímo „milost není potřeba“, ale spíš „hlavní je být dobrý člověk“, „stačí se víc snažit“, „jsou horší lidé, než jsem já“. Naši spásu ztotožňuje se sekulární etikou a náboženství se stává něčím jako humanismem na steroidech, doplňováním nemohoucího ‚boha‘ sedícího na nebesích čekajícího, až ho oblažíme svou blahosklonnou dobrou vůlí. Jediné, co nám stojí v cestě, je náš nedostatek snahy. Spása se tak mění z daru v odměnu za výkon. A to, že Boží milost nepotřebujeme, nám z toho nakonec stejně vyplyne, i kdybychom to nakrásně neřekli nahlas. No, a Pelagius by zatleskal.

Tomistický pohled na člověka je realističtější. Problém u nás leží podstatně hlouběji než v nedostatku snahy nebo v tom, že bychom okoukali hřích od rodičů[6]. Rozumem sice poznáváme dobro, ale nedokonale. To, co jako dobro nedokonale poznáváme, chceme svou oslabenou a rozkolísanou vůlí. Všechny síly duše ztratily vlastní řád, který je přirozeně zaměřoval ke ctnosti.[7] Nejsme jenom duchovně líní. Máme zraněnou přirozenost.[8] A zranění nevyřešíme ani nejzapálenější touhou.

To ale neznamená, že by lidské jednání bylo bez významu. Právě naopak. Jedna z nejznámějších myšlenek sv. Tomáše říká: Milost neruší přirozenost, ale předpokládá ji, uzdravuje a zdokonaluje.[9] Člověk skutečně jedná, skutečně si volí, a doopravdy roste ve ctnostech. Rozdíl je v tom, že takto nejedná pouze ze sebe sama svými vlastními silami, ale nesen Někým, kdo ho přesahuje, pomáhá mu a miluje ho. Pro naši spásu potřebujeme Ježíše Krista a svátosti, které čerpají sílu z jeho utrpení na kříži.[10] V pokoře musíme přiznat vlastní nedostatečnost a volat k Bohu o pomoc, aby svou milostí zdokonalil esenci naší duše tím, že jí dá účast na podobnosti s božským bytím.[11]

Moderní pelagianismus je přitažlivý, protože zachovává iluzi plné kontroly nad vlastním životem. Pokud stačí snažit se, pak máme svůj osud ve vlastních rukou. Nemusíme přijímat dar spásy, a tím pádem si ani připustit svou malost a odkázanost tváří tvář Bohu. Sv. Tomáš nám předkládá méně narcisistický, ale pravdivější obraz: člověk je schopen dobra, ale je odkázán na Boží milost. Ne proto, že je lidské konání bezcenné, ale proto, že je povoláno k něčemu, co ho přesahuje. Bůh není konkurentem lidské svobody, ale jejím tvůrcem a prvotním základem.[12]