Pseudo-Dionysios Areopagita, neznámý autor z přelomu V. a VI. století, napsal dílo O Božích jménech(De divinis nominibus), které mělo velký vliv na pozdější autory včetně svatého Tomáše Akvinského. Říkáme mu ‚Pseudo‘-Dionysios proto, že ho někteří ztotožňovali s Dionysiem z Písma. Ten se obrátil na základě kázání apoštola Pavla a podle tradice byl prvním aténským biskupem. Jenže toto jméno bylo v této době celkem běžné, proto došlo k záměně. Bylo by tedy vhodnější ho nazývat Dionysios Pseudo-Areopagita, ale co už. Nic to však nemění na tom, že jeho myšlení mělo na křesťanství velký vliv. V tomto článku se zaměříme na jeho nauku o cestách kladu, záporu a vyvýšení (via affirmationis, negationis et eminentiæ) jako na trojí cestu analogie.

Prvním krokem na této trojí „analogické cestě analogie“ je cesta kladu (via affirmationis). V tomto kroku připisujeme Bohu nějaké pozitivní tvrzení, které bereme ze stvoření, např. lásku nebo velikost nebo bytí. Kdybychom zde skončili, došli bychom k závěru, že Bůh miluje jako lidé. Že je velký – jako modrá velryba (možná i o kousek větší). Nebo že Bůh ‚je‘ tak, jako jsme my – lidé, andělé, ježci nebo třeba červeň na okvětních plátcích růže.

Co tedy s tím? Musí přijít druhý krok. Naše cesta pokračuje cestou záporu (via negationis), která navazuje na první cestu. Zde se u Boha popírá jakýkoliv nedokonalý a omezený způsob, jakým je určitá vlastnost přítomná ve stvoření. Bůh nemá lásku jako lidé. Jeho citová náklonnost nevzniká ani nezaniká, není závislá na náladách či emocích. Bůh není velký ve smyslu prostorové rozlehlosti. A když říkáme, že Bůh je, nemyslíme tím bytí ani akcidentální ani substanciální. Bůh nepřijímá své bytí od jiného jako my.

Avšak ani u této druhé cesty se nemůžeme zastavit. Skončili bychom totiž jen s informací o radikální různosti Boha a jeho stvoření – tedy vlastně s prázdnýma rukama a bolestnou neschopností o Bohu cokoliv říct. Je tedy zapotřebí na naší cestě pokračovat. Musíme navázat na první cestu, neztrácet přitom ze zřetele druhou cestu a na konci dospět ke konečné třetí cestě, totiž k cestě vyvýšení (via eminentiæ), která o Bohu vypovídá v míře nekonečné a dokonalé. Vpravdě v míře božské. Můžeme říct, že v Bohu je láska v nejvyšší možné míře, a že je to dokonce jeho esenciální vlastnost. Bůh je Láska. Stejně tak Boží velikost znamená plnost bytí a vší dokonalosti. Jeho bytí zahrnuje a přesahuje vše, co existuje. Je bytím v nejvyšším možném smyslu, je svým vlastním bytím – je zdrojem bytí pro všechno ostatní. Bůh je pramenem bytí.

Když cestou kladu připisujeme Bohu různé dokonalosti, které nacházíme v něm i ve stvořených bytostech, musíme rozlišovat mezi čistými a smíšenými dokonalostmi. Čisté dokonalosti jsou ty, jejichž pojem neobsahuje v sobě samém žádnou nedokonalost nebo omezenost, např. bytí, pravda, dobro, krása, moudrost, osoba či spravedlnost. Ty můžeme Bohu připisovat ve vlastním slova smyslu, neboť mu náležejí formálně (formaliter). Oproti tomu smíšené dokonalosti jsou ty, jejichž samotný pojem obsahuje v sobě určitou omezenost a nedokonalost, například chůze, která je vázána na tělo, či soucit, jenž předpokládá smyslovou přirozenost. Smíšené dokonalosti náležejí formálně stvořeným bytostem, Bohu je lze připisovat jen metaforicky. Je zřejmý rozdíl mezi tvrzením ‚Bůh je krásný‘ a tvrzením ‚Bůh chodí‘.

Trojí cesta kladu, záporu a vyvýšení nám tak ukazuje, jak je možné o Bohu mluvit smysluplně, aniž bychom ho umenšovali na úroveň stvořených věcí. Díky této trojí cestě se tak vyhneme dvěma opačným extrémům. Na jedné straně bychom mohli o Bohu mluvit příliš lidsky, jako by byl jen větší a silnější verze toho, co známe – třeba taková hodně velká, láskyplná modrá velryba. Na straně druhé straně jsme uchráněni před skepsí z toho, že o Bohu nemůžeme říci vůbec nic. Pseudo-Dionysiova nauka nám umožňuje o Bohu skutečně nějak vypovídat[1], ale vždy s vědomím, že Boží skutečnosti nekonečně přesahují naše pojmy i slova.

Stvořený svět nám o Bohu něco sděluje, ale nikdy ho plně nevyčerpá. Každé pravdivé tvrzení o Bohu je začátkem cesty – nikoliv jejím koncem. Pozváním k dalšímu hledání a hlubšímu porozumění jeho tajemství.

[1] MACHULA, Tomáš a FILIP Štěpán Maria. Tomismus čtyřiadvaceti tezí, s. 118.