Proč je něco spíše než nic?

Představte si, že se v kosmu ocitnete před velkým tlačítkem DELETE. Zmáčknete ho a zmizí lidé, planety i galaxie, a dokonce i čas a prostor. No. A co nám potom zbude? Odpovíte, že nic. Ale co je to to „nic“? Co je „nicota“?

Tato otázka patří k nejstarším otázkám filosofie. Člověk se dívá na svět kolem sebe a ptá se, proč vůbec něco existuje. Proč existují hvězdy, stromy, lidé a celé dějiny světa? Nemohlo by místo toho nebýt jednoduše nic? Tomistická metafyzika začíná poněkud jinak, než bychom možná čekali. Abychom mohli odpovědět na otázku, proč je spíš něco než nic, tak si musíme vysvětlit, co je to „něco“, a tak pochopíme, co je „nic“.

Sv. Tomáš Akvinský připomíná, že první, co náš rozum poznává, je jsoucno.[1] Jsoucno je od slova jsoucí – tedy mající bytí.[2] Člověk nejprve poznává, že něco je, a teprve potom se ptá, co to je, jaké to je nebo proč to je. Jsoucno je tedy prvním a nejzákladnějším předmětem lidského rozumu.

Co je jsoucno?

Slovem „jsoucno“ označuje tomismus všechno, co nějakým způsobem je. Když řeknu „kočka“, vyloučili jsme psy. Když řeknu „strom“, vyloučili jsme květáky. Když ale řeknu „jsoucno“, vyloučili jsme jen nic. Člověk je jsoucno, strom je jsoucno, hvězda, anděl, a dokonce i sám Bůh je jsoucno. Kdykoliv o něčem řekneme, že to je, tak to zařazujeme nějakým způsobem pod pojem jsoucna. Jsoucno je totiž pojem tak široký, že zahrnuje úplně všechno, o čem lze říci: „Je to.“ Právě proto je pojem jsoucna nejobecnějším pojmem, který máme, pro všechno, co je.[3] Není omezen na jednu skupinu věcí, ale zahrnuje vše, co je svým vlastním bytím anebo má na bytí nějaký podíl.

A co je nicota?

Přichází první překvapení. Nicota není. Ona není nějaký zvláštní druh skutečnosti. Není to kužel tmy. Není to látka, ze které by mohlo něco vzniknout. Není to jakýsi analogický nepřítel bytí. Nicota není černý prostor v jin a jang – negativní energie. Nicota není potence. Beatníci nás naučili představovat si nicotu jako temnou prázdnotu, ticho za slovy, všeprostupující věčnost nebo jako splín trýzněné duše mladého Werthera. Jenže tohle všechno má nějakou formou bytí a má to i nějaký prostor, rozměr a vlastnosti.

Naproti tomu nicota v tomistickém pojetí prostě není vůbec nic. Může to znít jako tautologie, ale jde o důležitý filosofický základ. Kdyby nicota něčím byla, tak už by nebyla nicotou, ale byla by jsoucnem. Když řekneme nicota, náš rozum nám nepředkládá nějaký předmět. Pouze popírá přítomnost jakéhokoli jsoucna. Řečeno lidsky: náš rozum si prostě nicotu nedokáže představit.

Sv. Tomáš proto při výkladu stvoření zdůrazňuje, že „z ničeho“ neznamená, že by nicota byla nějaký materiál, nějaká pralátka, z které Bůh tvoří svět. Stvoření ex nihilo znamená, že před vznikem stvořené věci jí nic nepředcházelo a že celé její bytí pochází od Boha, a že „nic“ je totéž co „žádné jsoucno“.[4]

Nicota a „není“ nejsou totéž

Když to zkrátíme. „Je“ znamená jsoucí a „není“ znamená nicotu. Hotovo. Jenže! Ono každé „není“ neznamená totéž. Nicota je úplná nepřítomnost jakéhokoli jsoucna. Ale existují také případy, kdy něco „je“ a současně tomu něco chybí. To jsou případy privace a negace. [5]

Řekneme-li, že slepý člověk nevidí, neznamená to, že je nicotou. Je to reálný člověk, jemuž chybí něco, co by podle své přirozenosti mít měl. Tomu se říká privace. To, že nevidí, je nějaký nedostatek. A protože člověk vidět má, tak je tento nedostatek nějaké určité zlo. Ale zlo není nějaké samostatné jsoucno stojící proti dobru. Zlo je nepřítomností dobra tam, kde by dobro být mělo. Sv. Tomáš proto chápe zlo jako privaci, tedy chybění nebo postrádání určité dokonalosti. Ale my můžeme i říct, že slepota je zlá věc. To ale neznamená, že by slepota byla jsoucnem. Jsoucno je člověk, který je slepý. Ale když říkáme, že slepota je, tak to je jenom způsob, jak se vyjadřujeme, ale není to důkaz, že by slepota byla opravdové jsoucno.[6]

Pes si nepřečte Aristotelovu Metafyziku v řeckém originále. Kočka také ne. Ano. Ono to sice nezvládne ani většina jejich pánečků, ale v případě jejich mazlíčků by dobrý tomista neřekl, že jde o nějaký nedostatek. Je to pouze negace. Čtení Aristotela nepatří k přirozeným schopnostem psa ani kočky. Zatímco negace znamená „nemá, a ani mít nemusí“, privace znamená „nemá, ačkoli by mít mělo“. Proto je slepota u člověka privací, kdežto neznalost Aristotela u psa negací. Mluvíme o nich, jako by byla, jako by existovala, ale je to jen použití slova „být“ ve větě. Vždycky se vztahují ke svému subjektu.[7] Ani to není nicota. Když mluvíme o nicotě, není zde žádné jsoucno, kterému by nějaká vlastnost mohla chybět.

Je tedy třeba rozlišovat

Musíme tedy správně rozlišit nicotu, negaci, privaci a jsoucno. Není to totéž. A není to jedno. Moderní člověk často mluví o nicotě, jako by šlo o něco velmi hlubokého a tajemného, o vyprázdnění sebe sama. Tomistická metafyzika však obrací pozornost jinam. Skutečnou záhadou není nicota. Záhadou je jsoucno. Nikdo se nemusí ptát, proč nicota není. Nicota ze své povahy ani být nemůže. Naopak všechno, co existuje, vyvolává otázku po svém původu, smyslu a cíli své existence.

Právě proto sv. Tomáš vede filosofické uvažování od jsoucen k jejich příčině. Všechno, co není bytím samo od sebe, přijímá bytí od jiného. Proto sv. Tomáš dochází k závěru, že „cokoli nějakým způsobem je, je od Boha.“[8] Tak nakonec náš rozum dospívá k tomu, co sv. Tomáš nazývá ipsum esse subsistens – k samotnému subsistujícímu Bytí, jímž je Bůh. A ostatní jsoucna mají na tomto prvním subsistujícím Bytí účast.

Tedy. Shrnutí závěrem. Nicota není. Privace a negace taky nejsou, ale vždy se vztahují k něčemu, co jsoucno je. A jsoucno je buď je samo od sebe, tady máme na mysli Boha, nebo není samo od sebe, a tak mluvíme o stvoření, které dostává to, že je, to, že má bytí, od Boha.[9] Ve filosofii se zabýváme tím, co je, protože skutečnou záhadou není, jak už jsme řekli, nicota, ale jsoucno. První krok metafyziky máme za sebou. Metafyzika se totiž zabývá každým jsoucnem: existujícím i pouze možným.[10]

 

[1] AKVINSKÝ, Tomáš. O Božím bytí v Teologické sumě: STh I, q. 2-11. Summa theologiæ. q. 5, a. 2, corp. Praha: Krystal OP, 2023. ISBN 978-80-7575-162-1. S. 177.

[2] MACHULA, Tomáš. Jsoucno. In: Filosofie za minutu. Teologická fakulta Jihočeské univerzity. Publikováno 26. 10. 2015. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=wzigBKWDao8.

[3] Srov. GREDT, Joseph. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. Praha: Krystal OP, 2009. ISBN 978-80-87183-09-0. S. 337.

[4] AKVINSKÝ, Tomáš. O stvoření v Teologické sumě: STh I, q. 44-49. Summa theologiæ. q. 45, a. 1, corp. Praha: Krystal OP, 2023. ISBN 978-80-7575-164-5. S. 90.

[5] Ibid. q. 48, a. 3, corp.

[6] Srov. MACHULA, Tomáš a NOVÁK Lukáš. Traktát o jsoucnu a esenci. České Budějovice: Nakladatelství Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, 2023. ISBN 978-80-7394-898-1. S. 10-11.

[7] Ibid.

[8] AKVINSKÝ, Tomáš. O Božím bytí v Teologické sumě: STh I, q. 2-11. Summa theologiæ. q. 3, a. 4, corp. Praha: Krystal OP, 2023. ISBN 978-80-7575-162-1. s. 153-154.

[9] Srov. GREDT, Joseph. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. s. 335.

[10] Ibid. s. 337.