Analogická jména tudíž svou přirozeností stojí mezi dvěma extrémy, mezi čistě jednoznačnými jmény na jedné straně a mezi čistě víceznačnými jmény na straně druhé. Je však třeba upřesnit, že analogie neleží uprostřed obou extrémů, ale více se blíží víceznačnosti.[1]
Analogicky tedy jeden a týž pojem vypovídáme v různých významech, které ale spolu mají něco společného. Nejsou zcela totožné jako u univokace, ale ani zcela odlišné jako u ekvivokace. Nejsou totožné plně, ale určité aspekty totožné mají.[2] Pokud řeknu o šéfovi, že je pes, nechci tím říct, že není člověk, ale že jeho chování v sobě nese určité aspekty chování psa, například surovost nebo neurvalost. Tomuto způsobu vypovídání říkáme analogie a dělíme ji na dva typy a každý z těchto typů na dva další podtypy.
První typ analogie, analogii atribuce neboli proporce, predikujeme o různých věcech na základě jejich vztahu k hlavnímu subjektu, který je také zdrojem určitého označení. První a hlavní subjekt neboli hlavní analogát má nějakou formu dokonale, zatímco ostatním subjektům čili druhotným analogátům je tato forma připisována v závislosti na hlavním analogátu. Notoricky známý příklad uvádí pojem zdraví, které se prvotně a hlavně vypovídá o zvířeti či člověku, protože v nich je hlavní sídlo zdraví – zdraví v nich inheruje, zatímco o jídle, pití, určitém prostředí, moči, kožichu apod. se vypovídá jen v jejich vztahu ke zdraví zvířete či člověka.[3] Velmi často jde v analogii o vztah kauzality, kde vztah mezi hlavním analogátem a analogáty druhotnými je vlastně vztah příčiny a účinku.[4]
Analogii proporce čili atribuce dále dělíme na vnější a vnitřní. Vnější analogie atribuce se vypovídá o různých subjektech jen vzhledem k intenci, a nikoliv vzhledem k bytí. Příkladem je už zmiňované zdraví: jeho forma se nachází reálně pouze v hlavním analogátu, tedy v člověku či zvířeti, a nikoliv v druhotných analogátech, např. v jídle či pití: ty zdravé reálně nejsou, ale jsou jen nazývány zdravými, protože mají vnější vztah ke zdraví.
Oproti tomu vnitřní analogie atribuce se vypovídá o různých subjektech zároveň vzhledem k intenci a k bytí. Tatáž forma je zde reálně přítomna v hlavním analogátu i v analogátech druhotných: v hlavním analogátu způsobem eminentním a v druhotných analogátech určitou vnitřní účastí na ní. Příkladem je vztah mezi Boží dobrotou a dobrotou stvořených bytostí. Dobrota v lidech je vypovídána ve stejném smyslu jako dobrota Boží, ale ta je na rozdíl od dobroty stvořených bytostí nekonečně dokonalá a esenciální. A takto bychom mohli vypovídat o všech Božích atributech, na kterých stvoření participuje, včetně jsoucna. Bůh je, Bůh je jsoucí. Člověk je, člověk je jsoucí. Bůh je moudrý a člověk je moudrý. Bůh je spravedlivý a člověk je spravedlivý. Pojem se tedy vztahuje k různým subjektům současně z hlediska významu i bytí, ale v odlišném stupni a způsobu přítomnosti. Tento způsob vypovídání není bez obtíží, ale bohužel přesahuje rámec jednohubky.
Druhý typ analogie, který stojí vedle analogie atribuce, je analogie proporcionality. U té není určitá forma prvotně v hlavním analogátu, nýbrž je rozeseta mezi všemi analogáty. Tato analogie se může ustavit na základě nejméně dvou analogátů. Např. oko vidí (tj. subjekt s určitou relační vlastností) a rozum poznává (opět subjekt a jeho relační vlastnost). Máme zde tedy na jedné straně rozum a jeho poznání a na druhé straně oko a jeho vidění, a protože je jakási podobnost mezi rozumovým poznáním a zrakovým zřením, můžeme říci, že rozum poznává tak, jak oko vidí, a tedy že rozum vidí a zrak poznává. O rozumu mohu na základě podobnosti jeho relační vlastnosti s relační vlastností oka analogicky vypovídat stejný termín, kdy říkáme, že „rozumem vidíme“, který ovšem v případě oka nevypovídám analogicky, ale univokálně. A právě tak mohu říci, že „okem nejlépe poznáváme“, a takto mluvím v případě oka analogicky a v případě rozumu univokálně.
Vlastní analogie proporcionality
I tuto analogii proporcionality dále dělíme, a to na vlastní a na nevlastní neboli metaforickou. U vlastní analogie proporcionality se analogický pojem připisuje všem analogátům ve vlastním smyslu. Příkladem je výše uvedený poměr mezi poznáním a viděním. Můžeme mluvit o síle těla, když překonáváme nějaký fyzický odpor, a o síle vůle, když překonáváme pokušení. Můžeme říci, že medicína léčí tělo a teologie (zejména ta sv. Tomáše Akvinského) léčí duši.
Nevlastní analogie proporcionality
U nevlastní neboli metaforické analogie proporcionality se analogický pojem připisuje v jednom případě ve vlastním smyslu a v druhém případě ve smyslu symbolickém. Např. říkáme, že Bůh je slunce duše, protože vzhledem k vnitřnímu osvěcování duše je vztah Boha k duši podobný jako vztah slunce ke vzduchu. Ale stejně tak můžeme říct, že Bůh je skála nebo že je lev z Judy. Tato metaforická analogie umožňuje pojednávat o obtížných věcech prostřednictvím jednoduchých a smyslově vnímatelných obrazů, a proto je hojně užívána Písmem svatým. Ale je jí třeba užívat s rozumem a chápat, že opravdu efektivně ji mohl používat Pán Ježíš, který viděl do srdcí a působil i jako vnitřní kazatel v nitru svých posluchačů. V našem případě, v případě stvořených a omezených jsoucen, ji musíme používat obezřetně. Protože v některých případech můžeme upadnout do pasti symbolismu a řečových fines, kdy samotným způsobem mluvy zastřeme to, co se snažíme říct.
[1] FILIP, Štěpán Maria. STRUČNÝ ÚVOD DO TEOLOGIE, s. 11.
[2] MACHULA, Tomáš a FILIP Štěpán Maria. Tomismus čtyřiadvaceti tezí, s. 115.
[3] Srov. FILIP, Štěpán Maria. STRUČNÝ ÚVOD DO TEOLOGIE, s. 11.
[4] MACHULA, Tomáš a FILIP Štěpán Maria. Tomismus čtyřiadvaceti tezí, s. 115.
