Analogie má svůj ontologický základ v Boží příčinnosti, tedy v tom, že Bůh je první příčinou účinnou, vzorovou a finální celého stvořeného vesmíru.[1] Bůh přitom není jednoznačnou příčinou, tedy příčinou, která působí účinky téže přirozenosti, jako je např. pes plodící nového psa: vždyť Bůh je nekonečný a jeho stvořené dílo je konečné. Na druhé straně toto stvořené dílo není od Boha úplně odlišné, ale je zde určitá podobnost, neboť Bůh jako první příčina všeho vkládá do svých účinků stopu či obraz sebe samého. Sv. Tomáš v tomto smyslu učí ve své Teologické sumě: „Obecný činitel, ačkoli není univokální, však není úplně ekvivokální, protože to by nečinil sobě podobné. Může však byt nazýván činitelem analogickým.”[2]

Bůh je primárním základem analogie jsoucna a veškeré stvoření přijímá to, co je jeho podstatou skrze participaci. Můžeme říci, že správným krokem teologa ve věci analogie jsoucna, chce-li být věrný sv. Tomášovi, je kombinace těchto dvou velkých typů analogie (analogie atribuce a analogie proporcionality), které k sobě nestojí ve vzájemném protikladu, ale které se doplňují.

Ve všech případech je jednota v rámci analogie relativní, neboť je to odlišnost, která převažuje nad podobností.[3] Mezi Bohem a stvořením existuje pouze analogie. Bytí se neříká o obou stejným způsobem, protože jedno je příčinou druhého, takže nepodobnost je větší než podobnost. Což je také řečeno v 24 tezích, které jsou církví vydány pouze jako disciplinární dokument, jenž ovšem obsahuje preferovanou a opakovaně doporučovanou nauku církve. Ve 4. tezi čteme: „Jsoucno, což je podstatné jméno odvozené od slovesa být, se o Bohu a o tvorech nevypovídá ani univokálně, ani ekvivokálně, ale analogicky, a to analogií atribuce nebo proporcionality.“ [4]

Tedy jsme si řekli, že když například používáme pojem moudrý nebo dobrý anebo prozíravý o Bohu a člověku, nevypovídáme ho v obojím případě ani ve stejném významu ani v úplně odlišném významu, vypovídáme analogicky. Analogie je aurea via media – zlatá střední cesta – a vyhýbá se těmto opačným extrémům: Charybdě antropomorfismu, panteismu a racionalismu, která jde cestou extrémní jednoznačnosti, a Scylle agnosticismu a symbolismu, jež kráčí cestou extrémní víceznačnosti.[5]

[1] FILIP, Štěpán Maria. STRUČNÝ ÚVOD DO TEOLOGIE, s. 12.

[2] STh I, q. 13, a 5, ad 1.

[3] Srov. IV. LATERÁNSKÝ KONCIL: Kap. 2 Damnamus o omylu opata Jáchyma (30. 11. 1215). IN: Dz.-Hün., č. 806: s. 361.

[4] Srov. MACHULA, Tomáš a FILIP Štěpán Maria. Tomismus čtyřiadvaceti tezí, s.97.

[5] FILIP, Štěpán Maria. SVATÝ TOMÁŠ AKVINSKÝ: Vybrané kapitoly o jeho myšlení, autoritě a žácích, s. 162.