Apoštolové praví a falešní u sv. Tomáše Akvinského

Poslání apoštolů Ježíše Krista je uskutečňováno v síle poslání samotného Božského Slova, prvního poslaného, „apoštola našeho vyznání“ (Žid 3, 1), jenž sám praví: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20, 21). Apoštolům se tedy poslání dostává od Pána, „skrze vůli Boží“ (1 Kor 1, 1). Pán je však zároveň tím, koho nesou a pro koho apoštolské poslání rozvíjejí. Slovy sv. Pavla: „Ať se na nás každý dívá jako na Kristovy služebníky a správce Božích tajemství“ (1 Kor 4, 1), „nekážeme přeci sebe, ale Ježíše Krista, Pána“ (2 Kor 4, 5). Lze tedy říci, že pravý apoštolát je theocentrický, vztažen k Bohu jako k tomu, (1) od koho vychází, (2) koho nese a (3) k jehož slávě a vyvýšení je celý zaměřen.

Svatý Tomáš Akvinský nám ve svých velkých syntézách traktát o apoštolech nezanechal. Jejich úřad však promýšlel a tato jeho nauka je rozeseta v různých spisech, které nám zanechal. Mezi ty, které jsou v tomto ohledu nejcennější, patří bezesporu Tomášův rozsáhlý komentář k Pavlovým listům. V něm se andělský učitel nad posláním apoštolů opakovaně zamýšlí, ať již v rovině obecné, či v souvislosti s osobou a působením svatého apoštola Pavla, ale také (zejména v kontextu Pavlových polemik v listech Korinťanům či Galaťanům) ve vztahu k těm, které Pavel nazývá apoštoly falešnými, „pseudoapoštoly“: „Jsou to pseudoapoštolové, pracovníci podvodní, kteří se za apoštoly Kristovy přestrojují“ (2 Kor 11, 13).

Pokusme se nyní načrtnout základní rysy Tomášových úvah o nepravých apoštolech ve světle jeho komentáře na sv. Pavla. Můžeme je uvažovat dle zmíněného trojího vztažení k Pánu jakožto (1) počátku, (2) předmětu a (3) cíli apoštolátu autentického. Vůči němu ostatně pseudoapoštolové představují jakousi karikaturu. Úvaha o nich tak v posledku umožňuje, skrze jakýsi kontrast, aby lépe vynikly kontury apoštolátu pravého.

1. Služebníci Satanovi se přestrojují (srov. 2 Kor 11, 14-15)

Zatímco sv. Pavel je „apoštolem Ježíše Krista skrze vůli Boží“ (2 Kor 1, 1), pro pseudoapoštoly je příznačná svévole, skrze kterou se sami vrhají kupředu.¹ Jestliže poslání apoštolů lze svést do základu a principu, jímž je samotný Kristus, který je posílá, jak je tomu s linií svévole apoštolů falešných? Když Apoštol mluví v 2 Kor 11, 13 o jejich přestrojení za apoštoly Kristovy, ihned dodává: „Není divu, vždyť i Satan se přestrojuje za anděla světla. Není proto nic zvláštního, jestliže se i jeho služebníci přestrojují za služebníky spravedlnosti“ (2 Kor 11, 14-15). Jinými slovy, faleš těch, kteří přichází „pod zdáním zbožnosti“ (2 Tim 3, 5) a „v rouše beránčím“ (Mt 7, 15), reprodukuje faleš, jíž se vykazuje sám jejich neviditelný podněcovatel. Svatý Tomáš píše:

Jako jsou praví apoštolové posláni a formováni Bohem, tak se „Satan přestrojuje za anděla světla“, on, jenž je vůdce a podněcovatel pseudoapoštolů, vydávající se za anděla Božího nebo někdy za Krista. Není tedy něčím zvláštním a podivuhodným, jestliže se „jeho služebníci přestrojují za služebníky spravedlnosti.“ Sir 10, 2: „Jaký je soudce lidu, takoví jsou jeho služebníci.“²

Linie svévole, neposlušnosti a hříchu je tak dovedena k tomu, jenž „hřeší od počátku“ (1 Jan 3, 8), je „otec lži“ (Jan 8, 44). Jistě můžeme dodat, že řád nebytí a privace, jež charakterizuje zlo, nemůže být v symetrii vůči řádu nárůstu bytí a dobra. Navíc, zatímco Kristus, coby hlava, vlévá svým údům veškerý život přirozený i nadpřirozený a působí v samotném nitru srdcí, ďábel je ve svém úsilí vnášet do stvoření tmu a privaci odkázán jen na vnější nabádání a přesvědčování, ostatně mnohdy neúčinné a plané.³ Nakolik však lžiapoštolové podléhají jeho vlivu a napodobují jeho vzpouru, natolik rozvíjejí logiku jeho služebníků, a nikoli služebníků Pánových (srov. 2 Kor 11, 15).

2. „Chtějí převrátit evangelium Kristovo“ (Gal 1, 7)

Jestliže apoštolové hlásají Krista ukřižovaného (srov. 1 Kor 1, 13; 2 Kor 4, 5), falešní apoštolové nesou „jiného Krista“ (2 Kor 11, 4), „jiné evangelium“ (Gal 1, 6; 2 Kor 11, 4), skrze „cizí nauky“ (Žid 13, 9). Předávání bludné nauky se však k úspěchu potřebuje opírat o prvky autentické a pravdivé, jakož i o nejrůznější lidské techniky. Sv. Tomáš v tomto ohledu uvažuje rozličné strategie bludařských kazatelů: vkládání užitečných a pravdivých věcí na počátek promluvy, užívání pláštíku dobrých úmyslů a falešné autority, či opírání se o rafinovanou rétoriku, v jakémsi protikladu k omilostněnému působení Apoštola, jehož mluvení „nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti lidské, ale v projevování Ducha a moci“ (1 Kor 2, 4).⁴ Pro tyto „plané mluvky a svůdce (…), převracející celé domy“ (Tit 1, 10-11) je též, dle našeho dominikána, příznačné hlásat svou nauku po domácnostech, v soukromí a ve skrytosti, v zacílení zvláště na ženy (srov. 2 Tim 3, 6), coby pohlaví křehčí, zatímco katolickou nauku spíše charakterizuje její veřejné vykládání v církevním shromáždění.⁵

Jak je tedy patrné, vyklizení vnitřní pravdivosti a síly božské nauky i její nahrazení naukami svévolnými jde ruku v ruce s rozvinutím strategií čistě lidských a vnějškových. Pomazání Apoštola učícího „v nauce Ducha“ (1 Kor 2, 13) se ztrácí, přistupuje technika určena k propagaci nauky cizí a zdeformované.

3. „Necháváte si líbit, když vás někdo zotročuje“ (2 Kor 11, 20)

Pakliže je pravý apoštolát zaměřen k vyvýšení Pána a k nadpřirozenému dobru bližního, úsilí pseudoapoštolů spíše sleduje vlastní prospěch a slávu a znehodnocuje tak Boží slovo (srov. 2 Kor 4, 2).⁶ Jejich horlivost vůči posluchačům je pokřivená, zasažená žárlivostí, jak naznačují Pavlova slova Galaťanům: „Horlí pro vás, ale ne v dobru; chtějí vás spíše odloučit, abyste horlili pro ně“ (Gal 4, 17). V Tomášově pohledu tato slova odkazují na zištnou lásku nepravých apoštolů, která nesnese sdílení s jiným: Galaťané mají být odděleni od Apoštola, aby horlili pro pseudoapoštoly, a to vše nikoliv k dobru Galatských, ale vzhledem k sebestřednému cíli falešných zvěstovatelů.⁷

Intence pseudoapoštolů nakonec vyjevuje svou pravou tvář ve škodách, které jsou v komunitách působeny na úrovni duchovní i časné. Apoštol například píše: „Necháváte si líbit, když vás někdo zotročuje, vysává, obírá, když se k vám chová povýšeně a bije vás do tváře“ (2 Kor 11, 20). Sv. Tomáš v těchto slovech vidí výčet různých způsobů příkoří, které Korinťané od falešných apoštolů podstupují, od uvádění ze svobody evangelia do starozákonního jha, přes újmy na časných dobrech, až po ponižování kvůli nehebrejskému původu Korintských.⁸

***

Uvážení falešného apoštolátu dle tří základních os nás tak vrací ke kráse toho, čím je apoštolát ryzí: službou od Pána, která právě něj nese lidem, a to k jeho slávě, jakož i ke spáse těch, za něž na kříži prolil krev. Toto poslání je jistě nedostižným způsobem uskutečněno v případě těch, kteří byli Pánem vyvoleni, aby s ním sdíleli život na zemi, jím samotným byli vyučeni, a později posláni hlásat evangelium všemu tvorstvu a zakládat místní církve. To je případ Dvanácti či svatého apoštola Pavla. Jsou však také ti, kteří, opřeni o veliké apoštoly Beránkovy, byli a jsou přidružováni k účasti na jejich poslání, a to až do dnešních dnů. Kéž v nich božský Poslaný a Posílající stále více podtrhuje rysy apoštolátu pravého a narovnává a čistí to, co z jim neodpovídá.

Článek vyšel v časopise OPusculum 5/23, mírně upraveno autorem.

Foto: Vojtěch Hlávka

REFERENCIE