„Když žiješ podle Boží vůle, Bůh Ti bude žehnat a věci se ti začnou dařit.“

„Bůh pro nás chce život v plnosti, materiální i duchovní hojnosti a ve spokojenosti.“

„Bůh je dobrý Otec a dobrý Otec přece nechce, aby jeho děti zbytečně trpěly.“

Zní to mile. Útěšně. A navíc je to pastoračně citlivé. Modli se a opravdu věř, a Pán se postará, abys byl šťastný. A právě proto je to tak nebezpečné. Protože tu jedním dechem říkáme, že základním kritériem Boží vůle je můj vnitřní prožitek. Blaženost je zde chápána jako psychický nebo fyzický komfort, pocit souladu se sebou samým, nepřítomnost napětí a tak dál. Pozitivní pocity jsou nejvyšší hodnota.

Modlím se za peníze a pohodlný život. Modlím se za jachtu a tryskáč a let do vesmíru. Modlím se, aby se má vůle stala Boží vůlí. A proč ne?

Vždyť Bůh je všemohoucí a naprosto dobrý, a tedy má schopnost mi to splnit, a navíc mi to jako štědrý otec splnit chce, protože přece přišel, „abychom měli život a měli ho v hojnosti“.[1] Vidíme dokonalý sylogismus, není-liž pravda?

Sv. Tomáš přitom bohatství jako poslední cíl člověka odmítá. Dělí bohatství na dvě skupiny – přirozené a umělé. Přirozené bohatství slouží k odstranění životních nedostatků. To je jídlo, pití, oblečení, dopravní prostředky a to, kde bydlíme. A pak vidí umělé bohatství, tedy zejména peníze, které slouží pouze k získávání dalších věcí, ale samo bohatství nás uspokojit nemůže. Pokud byste na opuštěném ostrově ztroskotali s milionem euro, nemůžete s nimi udělat nic moc užitečného. Obojí bohatství je ale pouze prostředkem, nikoli cílem. A to, co má sloužit lidskému životu, nemůže být jeho nejvyšším naplněním.[2]

Takže bohatství ne. A co ta spokojenost nebo pocit naplnění? Když se zeptáme Písma, obraz, který před námi vykreslí, nebude toto duchovní wellness. Kristus nám neříká: „Kdo chce jít za mnou, ať se cítí autenticky.“ Naopak říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“[3]

Ten, kdo říká opak, vnáší do křesťanství evangelium prosperity – starý jed, zhoubné přesvědčení, že nejvyšším cílem lidského života je dobrý pozemský život (eudaimonismus) nebo smyslová slast (hédonismus) nebo libé pocity a extatické duchovní prožitky (mesalianismus). Skrze ně degradujeme křesťanství, a de facto samotného Boha, na nástroj, jak tohoto kvazi-štěstí dosáhnout.

Sv. Tomáš však obrací tuto logiku přesně opačně: Bůh není prostředkem k dosažení nějakého jiného dobra, nýbrž On sám je posledním cílem. „Blaženost člověka spočívá v jeho spojení s nestvořeným dobrem, které je jeho posledním cílem.“[4] Jakmile je Bůh používán jako prostředek k získání zdraví, bohatství, úspěchu nebo příjemných prožitků, je pořadí toho, o co máme usilovat, převráceno. Modlitba se stává dvacetikorunou, kterou hodíme do automatu, a vypadne nám splněné přání jako plechovka kofoly.

Musíme tedy umět blaženost správně rozlišit a umět rozpoznat skutečnou blaženost od té částečné, nebo dokonce falešné.

Blaženost samozřejmě cílem člověka je. Člověk nenalezne pokoj než mimo tento nadpřirozený cíl. Ale blaženost (beatitudo) není útěcha (consolatio) ani spokojenost (contentia) ani slast (voluptas). Jak učí sv. Tomáš, potěšení blaženost doprovází, ale netvoří její podstatu.[5] Není to psychologický stav, který lze navodit správným nastavením myšlenek nebo životního stylu. A nemůžeme ani říct, že to každý má jinak. Když si sv. Tomáš klade otázku, zda máme všichni jeden poslední cíl, protože se zdá, že zde na světě každý aspirujeme po něčem jiném (holky, vdolky, halušky, peníze, cokoliv jiného vás napadne), tak si všímá, že všichni chceme svůj poslední cíl naplnit. Ale neshodneme se na tom, v čem tento poslední cíl spočívá. „Někteří si jako naplnění dobra žádají bohatství, jiní rozkoš, další zase něco jiného.“ [6] Omyl tedy nespočívá v samotné touze po štěstí, ale v záměně pravé blaženosti za některé z omezených stvořených dober.

Ale co je tedy náš poslední cíl doopravdy? Co je skutečná blaženost? Je to to, co nám Bůh zaslíbil skrze oběť Ježíše Krista na kříži. Blažené patření na Boha. Pro sv. Tomáše spočívá dokonalá blaženost v úkonu spekulativního intelektu, totiž v bezprostředním nazírání Boží esence. Jak sám říká: „K dokonalé blaženosti je tedy třeba, aby intelekt dosáhl samotné esence první příčiny. Tak dosáhne své dokonalosti spojením s Bohem jako s předmětem, v němž jediném spočívá blaženost člověka.“[7] Nadpřirozená blaženost je objektivní cíl a faktický stav duše, která zemře v milosti. A tento cíl – účast na Božím životě – se neměří tím, jak se právě cítíme zde na zemi. Až uvidíme Boží esenci, nic dalšího už nám nebude chybět. Naše cesta bude u konce. Blaženost proto neurčuje intenzita našeho prožitku, ale skutečné dosažení nejvyššího dobra. A tento cíl máme všichni stejný.

Rozdíl mezi těmito dvěma pojetími je propastný. Pokud je měřítkem pravdivosti mé víry to, zda se cítím dobře, pak je kříž od počátku diskvalifikován a utrpení se stává hořkým znamením toho, že se něco pokazilo – buď se špatně modlím, nebo mě někdo uřknul, nebo netoužím dostatečně, anebo mi Bůh nežehná.[8]

Jenže kříž není chyba v matrixu. Je součástí Božího plánu. Kristus nás nezachránil tím, že by nám poskytl pozitivní emoční zkušenost Boha. Zachránil nás svou poslušností v utrpení, které nesl ve svém lidství až ke smrti na dřevě kříže. A kdo ho následuje, není vyňat ze stejné účasti na vlastním kříži, kterým se musí připodobnit Kristovu utrpení. Bolest, utrpení, nepokoj, nepohodlí, selhání, smrt – to jsou zcela evidentně ‚zla‘ a je přirozené, že se jim snažíme vyhýbat. Ale ani nejhorší z těchto zel se nedá srovnat se zlem hříchu, protože jedině hřích člověka odvádí od jeho posledního cíle. Kříž nám naopak slouží jako cesta z hříchu ven. Největším zlem v pojetí sv. Tomáše tak není utrpení, ale odvrácení se od posledního cíle, kterým je Bůh.[9]Odvrácení se a s tím spojená ztráta blaženého patření.

Moderní varianta těchto omylů proto nezní: „Zapři Boha, a budeš šťastný.“ Místo toho nám mnohem zákeřněji šeptá do ucha: „Dobrý Bůh by ti přece nikdy nevzal to, co tě činí šťastným.“ My ale už víme že to, co nám dává pocit štěstí, může ve skutečnosti deformovat naši lásku. Známe situace, kdy libé pocity zakoušíme po hříchu. Hledáme, zda nás uklidňuje něco, co by nás uzavíralo do sebe? Aby náš „pokoj“ nebyl jen dobře oprašovaný a naleštěný egoismus. Věříme v Boží Prozřetelnost, která nás vede skrze to dobré i skrze to, co se nám nelíbí? Důvěřujeme, že kříž, který je nám dáván, není fyzioterapeutický nástroj na protažení ztuhlých zad, ale způsob, jakým nás Pán vede k věčné blaženosti?

Bůh není terapeut, jehož hlavním úkolem je stabilizovat mé emoce. Je to Otec, který vychovává. A dobrá výchova – jak ví každý rodič – občas bolí. Bolest může vést k Bohu. Křesťanské štěstí není výsledkem vyhnutí se utrpení, ale plodem pravdivého vztahu k Bohu, jenž někdy vede skrze temnotu, bolest, nejistotu a strach. Ale ne každá bolest vede ke zlu a ne každá slast vede k dobru. V důvěře doufáme, že je-li nám odnímáno něco slastného, tak to pro nás vlastně dobré nebylo. A je-li nám dáváno něco, co bolí, může to být obráceno v ještě větší dobro. „Dobro člověka spočívá v souladu s rozumem, zatímco zlo člověka spočívá v tom, že je mimo rozum.“[10] Paradox kříže spočívá právě v tom, že vede k blaženosti a k životu věčnému. Jako kdysi na Kalvárii, kde skrze zdánlivou nemyslitelnou prohru, kdy Vtělený Bůh ve svém lidství zemřel potupnou smrtí, a vše se zdálo ztraceno. Smrt ale neměla a nemá poslední slovo, a po pátku bolesti a sobotě ticha přichází neděle vzkříšení. Tak i my věříme, že po pátcích a sobotách tohoto světa nás Pán vyvede do neděle věčné blaženosti.

[1] Jn 10,10. Tento verš bývá často využíván zastánci evangelia prosperity jako argument pro Boží příslib pozemské hojnosti a materiálního blahobytu.

[2] ST I-II o blaženosti Q1 čl 153–54.

Srov. AKVINSKÝ, Tomáš. O blaženosti v Teologické sumě: STh I-II, q. 1–5. Summa theologiæ. q. 2, a. 1. Praha: Krystal OP, 2016, s. 53–54.

[3] Mk 8, 34.

[4] Srov. AKVINSKÝ, Tomáš. O blaženosti v Teologické sumě: STh I-II, q. 1–5. Summa theologiæ. q. 3, corp., s. 76.

[5] Srov. Ibid. q. 4, a. 1–2. s. 90–93.

[6] Ibid. q. 1, a. 7. s. 48–49.

[7] Ibid. q. 3, a. 8, corp. s. 87.

[8] Nebo v nejhorším případě není Bůh, ó hrůzo, schopen s mým stavem nic udělat, a tedy není Všemohoucí. Anebo nechce, a pak není dobrý.

[9]Srov. AKVINSKÝ, Tomáš. O hříchu v Teologické sumě: STh I-II, q. 71–89. Summa theologiæ. q. 88, a. 1. corp. Praha: Krystal OP, 2024. s. 247-248.

[10] Ibid. q. 71, a. 2, corp. s. 43