Představme si květnatou letní louku. Slunce svítí, ptáčci zpívají, tráva je zelená a mezi pampeliškami se pokojně pasou dva tvorové: obyčejný kůň Rosinanta a jednorožec Milan. Rosinanta je obyčejný český teplokrevník. Milan má sněhobílou srst, duhovou hřívu a elegantní šroubovitý roh.

Pro naši představivost to není žádný problém. Oba si dokážeme představit celkem lehce. Oba můžeme popsat. Oba mají čtyři nohy, hlavu, ocas a žerou trávu. Oba mají jméno. Jenže mezi Rosinantou a Milanem je jeden podstatný rozdíl. Rosinanta skutečně existuje (tedy nevíme to jistě, ale určitě se někde nějaký kůň jmenuje Rosinanta). Milan ne. Na těchto býložravých lichokopytnících si ukážeme jedno z nejdůležitějších rozlišení tomistické metafyziky: esenci a existenci.

Co je esence?

Když se zeptáme: „Co je Rosinanta?“, odpovědí bude: kůň. Když se zeptáme: „Co je Milan?“, odpovědí bude: jednorožec. V obou případech jsme odpověděli na otázku: „Co to je?” A tomu říká filosofie esence neboli podstata. Esence člověka je živočich rozumový. Esence trojúhelníku je trojstrannost. Esence jednorožce je spojení koně s jedním rohem. Důležité je, že esenci můžeme poznávat, i když příslušná věc vůbec neexistuje.

Každý ví, co je drak. Každý ví, co je kentaur. A většina lidí si dokáže představit i jednorožce Milana. Přesto z toho ještě neplyne, že by někde v lesích skutečně pobíhal.

Esence tedy vysvětluje, co věc je, ale neodpoví nám na otázku, zda se tato věc skutečně někde nějak doopravdy vyskytuje i mimo naši představivost.

Co je existence?

Vedle otázky „Co je to?“ si tedy položíme druhou otázku: “A je to?” A právě na ni odpovídá existence. Existence neříká, co věc je. Říká, že věc je.[1] Rosinanta existuje. Milan ne.

Zajímavé přitom je, že když definujeme Rosinantu, nikde v definici nenajdeme její existenci. Kůň je živočich určitého druhu. Ale z pojmu „kůň“ ještě neplyne, že nějaký konkrétní kůň musí existovat. Sv. Tomáš Akvinský nás proto upozorňuje, že ve stvořených věcech nejsou esence a existence totéž.[2] To, co věc je, a to, že věc je, představují dvě odlišné skutečnosti. Tomisté tomu říkají reálná distinkce. To znamená, že nějaký rozdíl je nezávislý na našem myšlení.[3] A pro tomisty je to něco jako národní poklad (tak jako v Čechách plzeňské pivo a na Slovensku bryndzové halušky), na reálnou distinkci se prostě nesahá.

Proč se esence a existence liší?

A tady se dostáváme k místu, kde sv. Tomáš ukryl metafyzický poklad. O koních, lidech, planetách jsme schopni rozlišit dvě věci. 1) co jsou a 2) že jsou. Ale to, že Rosinanta je kůň, ani to že je skutečná, nám nevysvětluje, proč existuje.

Jinými slovy, z esence koně neplyne existence konkrétního koně – Rosinanty. Existence je zkrátka něco nahodilého, něco, co nevyplývá z toho, co dané jsoucno je (nebo co by bylo, kdyby bylo), a tedy to musí být k esenci něco „přidaného“. [4]

Totéž platí o lidech, stromech, planetách i galaxiích. Právě proto jsou všechna stvořená jsoucna závislá na Bohu. Nemají bytí sama od sebe. Jejich existence je jakýmsi způsobem přijatá odjinud. Existují právě proto, že bytí dostávají skrze účast na Bohu – skrze participaci.[5]

Boží výjimka

Zdá se, že všechna jsoucna na naší louce mají stejný problém. Nejen Milan a Rosinanta, ale každá pampeliška, chrpa a nebesa i zem pod jejich kopyty. Nic neumí vysvětlit svou vlastní existenci. Sv. Tomáš se proto ptá: „Jsou všechna jsoucna taková?“ A na svou otázku odpovídá záporně. Musí existovat něco – spoiler alert – někdo, kdo nepřijímá bytí od jiného. Někdo, u koho nelze rozlišit mezi tím, co je, a tím, že je. Odpověď nás nepřekvapí. Je to Bůh. U něj není jeho esence něco jiného než jeho existence. Bůh není bytostí, která nejprve má nějakou esenci a tu by aktualizovala existence. Proto o Bohu sv. Tomáš říká slavnou větu, že je ipsum esse subsistens – samo subsistující Bytí. Tedy Bůh je svou esencí. A také je svou existencí.[6]

Zatímco Rosinanta má bytí, protože ho dostala, a Milan by ho jistě rád měl, Bůh bytí nemá. Bůh Bytí je. Bytí mu není dáno odjinud. Bůh je svým vlastním Bytím. Právě proto může sv. Tomáš říci, že všechna ostatní jsoucna přijímají své bytí od Něho.[7]

Závěr

Vraťme se na naši louku. Rosinanta a Milan nejsou tak odlišní, jak by se mohlo zdát. Oba mají esenci. O obou můžeme přemýšlet. Oba můžeme popsat. Jenže Rosinanta má něco navíc. Existuje. Tomistická metafyzika nás tak učí důležité rozlišení. Esence je, co věc je. Existence je, že věc je. U Rosinanty jsou obě odpovědi kladné. U Milana pouze ta první.

Pokud se kohokoliv zeptáte, kdo je Bůh, drtivá většina dotázaných vám odpoví, že Bůh je láska. Když se zeptáte tomisty, řekne vám, že Bůh je svým vlastním bytím. A tato zdánlivě jednoduchá myšlenka umožnila sv. Tomáši popsat, jakým způsobem je Bůh zdrojem všeho bytí. A jak se k sobě vztahují Bůh a stvoření. Rosinanta a Milan nám skrze své pokojné přežvykování pomohli vydat se na cestu k pochopení participace. A to je na obyčejného koně a vymyšleného jednorožce docela slušný filosofický výkon.[8]

[1] Srov. MACHULA Tomáš a FILIP Štěpán Martin. Tomismus čtyřiadvaceti tezí. Praha: Krystal OP, 2010. ISBN 978-80-87183-28-1. S. 105.

[2] Srov. AKVINSKÝ Tomáš O Božím bytí v Teologické sumě: STh I, q. 2-11. Summa theologiæ. q. 3, a. 4, corp. Praha: Krystal OP, 2023. ISBN 978-80-7575-162-1. S. 153-154.

[3] MACHULA Tomáš a FILIP Štěpán Martin. Tomismus čtyřiadvaceti tezí. S. 108.

[4] MACHULA, Tomáš; NOVÁK, Lukáš a AKVINSKÝ, Tomáš. Traktát o jsoucnu a esenci. 2023. Praha: Krystal OP, 2023. ISBN 978-80-7394-989-1. S. 129.

[5] Srov. AKVINSKÝ, Tomáš. O Božím bytí v Teologické sumě: STh I, q. 2-11. Summa theologiæ. q. 3, a. 4, corp. S. 153-154.

[6] Ibid.

[7] MACHULA, Tomáš; NOVÁK, Lukáš a AKVINSKÝ, Tomáš. Traktát o jsoucnu a esenci. 2023. S. 129.

[8] Srov. GREDT, Joseph. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. Praha: Krystal OP, 2009. ISBN 978-80-87183-09-0. S. 337.